Vybrané články

08/2016 Jana Skřičková, Ondřej Venclíček, Bohdan Kadlec, Marcela Tomíšková, Lenka Jakubíková, Jana Špeldová
V posledních letech zaznamenala léčba nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) prudký rozvoj. Díky preparátům biologické léčby došlo v případě nemalobuněčného bronchogenního karcinomu ke zlepšení přežití především u neoperabilních místně pokročilých a metastatických NSCLC. Preparáty, které cíleně působí na pochody uvnitř nádorových buněk, se uplatňují především u adenokarcinomů. Již v době stanovení diagnózy je nutné co nejpřesněji určit morfologickou diagnózu, a pokud je to indikováno, provést genetické testování. V našem sdělení podáváme přehled o vývoji a možnostech biologické léčby.

08/2016 Miloš Pešek, Jan Mužík
Autoři podávají aktuální přehled literárních údajů z oblasti diagnostiky a terapie malobuněčného karcinomu plic (SCLC). Tento vysoce agresivní typ karcinomu plic je v České republice zjišťován u 14,8 % všech nemocných s diagnózou plicního karcinomu, v době stanovení diagnózy se u 87 % nemocných se SCLC prokazují již pokročilá stadia nemoci.
V přehledu jsou uvedeny prognostické faktory, způsob určování stadia onemocnění a doporučené léčebné postupy. Základem současné léčby SCLC je kombinovaná chemoterapie s radioterapií, spíše pak výjimečně i s chirurgickou léčbou. Z hlediska dosažení léčebné odpovědi se SCLC dělí na onemocnění chemosenzitivní, chemorezistentní a chemorefrakterní. V přehledu jsou uvedeny aktuální kombinace cytostatik v 1. a ve 2. léčebné linii, zdůrazněn je význam konkomitantní chemoradioterapie u limitovaných forem onemocnění i význam profylaktického ozáření mozku při dosažené remisi nádoru.
V blízké budoucnosti lze u SCLC očekávat i možnost využití protinádorové imunoterapie protilátkami proti CTLA-4 a PD-1/PD-L1, případně na bázi vakcín z dendritických buněk.

08/2016 Milada Zemanová
Konkomitantní chemoradioterapie (konkomCRT) je jednoznačně léčbou volby u pacientů s inoperabilním plicním karcinomem malobuněčného i nemalobuněčného typu v případě výkonnostního stavu PS 0-1, kdy nabízí nejdelší přežití za cenu vyšší akutní toxicity, hlavně jícnové. Standardní dávkou je 60-66 Gy/30-33 frakcí/6-6,5 týdne, zvyšování dávky se mimo kontrolované klinické studie nedoporučuje pro riziko toxicity. Souběžná chemoterapie je založena na cisplatině nebo karboplatině, v kombinaci s platinovým derivátem se podává etoposid, paklitaxel, docetaxel, vinorelbin nebo pemetrexed. I když používané protokoly někdy podávají chemoterapii v celkové době 12 týdnů, není ve skutečnosti doklad o prospěchu indukční nebo konsolidační chemoterapie mimo dobu radioterapie. Zahájení radioterapie se doporučuje nejpozději po druhém indukčním cyklu.
Konkomitantní chemoradioterapie je indikována též předoperačně nebo pooperačně. Předoperační konkomCRT je možností u resekabilního stadia IIIA (minimální N2 a možnost lobektomie). Předoperační konkomCRT je doporučena pro resekabilní tumory horního sulku. Stanovení resekability v trimodální léčbě má být provedeno před zahájením jakékoli léčby. Pacienti ve stadiu peroperačně uzavřeném jako pN2+ mají prospěch z pooperační radioterapie (PORT) přidané k adjuvantní chemoterapii. Optimální sekvence PORT nebyla stanovena, obvykle po chemoterapii. PORT konkomitantně s adjuvantní chemoterapií je možná bezpečně u „fit“ nemocných a je doporučena v případě pozitivního okraje (R1 nebo R2 resekce).

08/2016 Vítězslav Kolek
Adjuvantní chemoterapie se považuje za standardní metodu u nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) stadií II a IIIA, v rámci studií i u stadia IB. Je indikována u pacientů s dobrým výkonnostním stavem (PS 0-1), o horní hranici věku se diskutuje. Doporučení se opírá o výsledky řady studií fáze III a rozsáhlých metaanalýz, které potvrdily vliv adjuvantní chemoterapie na snížení relativního rizika úmrtí i absolutní zlepšení pětiletého přežití. V léčbě je preferována cisplatina, nejčastěji s vinorelbinem, ale i s jinými cytostatiky, jako je paklitaxel, docetaxel, gemcitabin a pemetrexed. Studie s biologicky cílenou léčbou nebo podáváním vakcín zatím neprokázaly účinnost. Současné snahy směřují ke zlepšení účinnosti, snížení vedlejších účinků léčby a ke zpřesnění výběru pacientů. Jsou hledány prognostické a prediktivní biomarkery, které by umožnily personalizaci adjuvantní chemoterapie.

08/2016 Petr Čoupek, Petr Burkoň, Irena Čoupková, Radana Dymáčková, Libor Komínek
Radioterapie je nedílnou součástí léčby bronchogenního karcinomu. Nejčastěji je indikována jako kurativní léčba nemalobuněčného karcinomu klinického stadia III, kde může být aplikována sekvenčně po chemoterapii nebo lépe jako konkomitantní chemoradioterapie. V posledních letech se často užívá extrakraniální stereotaktická radioterapie, která umožňuje velmi přesnou aplikaci vysoké dávky záření v krátkém čase. Rovněž u malobuněčného bronchogenního karcinomu má konkomitantní chemoradioterapie nejlepší výsledky. Radioterapie je s výhodou využívána také v paliativním přístupu při metastatickém postižení mozku, kostí a jiných orgánů.

08/2016 Adam Pešťál, Ivan Čapov, Michal Benej a kol.
Chirurgická léčba nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) je nadále indikovaná na podkladě korektně determinovaného klinického stadia nemoci dle TNM klasifikace. Resekce karcinomu plic ve stadiu I a II má potenciálně kurabilní efekt. Své opodstatnění může mít za předpokladu multimodalitní léčby, zpravidla v režimu indukční terapie, i v případě stadia IIIA. Ve stadiu IIIB, i po dobré odpovědi na „neoadjuvantní“ terapii, nemá ani při dodržení radikality resekce zásadní vliv na celkovou dobu přežívání. Význam chirurgické resekce v tomto stadiu spočívá spíše v možném přínosu tzv. lokální kontroly. Stadium IV již není k chirurgické terapii indikované. V případě mladších pacientů s přítomností so- litární resekované metastázy, např. mozku, lze však za předpokladu multimodalitní intenzivní terapie případnou plicní resekci přísně individuálně též uvážit.
Úloha chirurgie při léčbě malobuněčného karcinomu plic (SCLC) je spíše diagnostická v rámci histologické verifikace jinak nedetekovatelných plicních lézí.

08/2016 Ladislav Dušek, Denisa Malúšková, Jan Mužík, Jakub Gregor, Karel Hejduk, Jana Koptíková, Petr Brabec, Jiří Jarkovský, Jana Skřičková
 

08/2016 Jana Skřičková

07/2016 Simona Šípová, Martina Málková, Romana Fatková, Samuel Vokurka
Nutriční podpora onkologických pacientů je nedílnou součástí komplexní péče, která má významný dopad na výsledky léčby pacienta a jeho celkový stav. Vstupní nutriční screening a pravidelné sledování příjmu výživy je zcela zásadní. Včasná péče nutričního terapeuta, dietní doporučení, vhodná úprava stravy a zajištění výživových doplňků stravy mohou pomoci udržet dobrý výživový stav. U velmi rizikových pacientů, především s nádory hlavy a krku, kteří jsou léčeni radioterapií, bývá nutné i zajištění perkutánní endoskopické gastrostomie (PEG). Spolupráce mezi lékařem, sestrou, nutričním terapeutem a pacientem je opravdu zásadní.

07/2016 Ondřej Venclíček
Článek nabízí stručný přehled nežádoucích účinků, ke kterým dochází při radioterapii plicních nádorů. Nežádoucí účinky radioterapie jsou plicní a mimoplicní, časné a pozdní. Kromě samotného postradiačního postižení plic je v textu rozebráno postradiační postižení jícnu, kůže, srdce, míchy a brachiálního plexu, z důvodu relativně častého ozařování neurokrania u pacientů s plicním karcinomem s metastatickým postižením mozku je zmíněno i postradiační postižení mozku.

07/2016 Samuel Vokurka
Poškození v oblasti gastrointestinální patří mezi významné problematiky onkologické léčby a ošetřovatelství. Obecně nejčastější manifestací, kromě nevolnosti a zvracení, bývají průjmy. Některé léky však mají i své specifické komplikace nebo mechanizmy poškození. Diferenciální diagnostika a pečlivé vyšetření stojí na počátku řádného zvládnutí problému. Možnosti péče pak zahrnují především dietní opatření, zajištění hydratace, minerálů a energie, ze symptomatických léků pak nejčastěji loperamid a další opatření ve specifických situacích.

07/2016 Petra Holečková, Jana Gregorová
Everolimus je používán jako imunosupresivum k potlačení rejekce štěpu po transplantacích orgánů a v onkologii k terapii renálního karcinomu, karcinomu prsu a neuroendokrinních tumorů. Jeho nežádoucí účinky jsou známé a zvládnutelné. Měření plazmatických hladin preparátu může pomoci zvýšit efektivitu této onkologické léčby i řešení nežádoucích účinků.

07/2016 Marta Krásenská
V cílené léčbě karcinomu prsu s nadměrnou expresí HER2 jsou v současnosti standardně používány monoklonální protilátky trastuzumab, pertuzumab, trastuzumab-emtansin a tyrozinkinázový inhibitor lapatinib. Nejčastějšími nežádoucími účinky této cílené léčby jsou reakce na infuzi, kardiotoxicita, hepatotoxicita, myelotoxicita, kožní, slizniční toxicita a infekce.

07/2016 Tomáš Büchler
Cílená léčba je v současnosti standardem pro pacienty s metastatickým renálním karcinomem. Úspěch cílené léčby do velké míry závisí na správném zvládání nežádoucích účinků provázejících terapii. Výskyt některých nežádoucích účinků pozitivně koreluje s účinkem léčby, takže by jejich aktivní léčba měla předcházet snížení dávky či vysazení cíleného léku.

07/2016 Samuel Vokurka

06/2016 Vladimír Dvořák, Tomáš Fait
Historie klinického využití HPV vakcinace začíná rokem 2006. Byla založena na kvadrivalentní vakcíně proti HPV 6, 11, 16, 18 a bivalentní vakcíně proti HPV 16, 18. Rozdíl byl zejména v účinnosti na anogenitální léze spojené s HPV 6, 11. Obě vakcíny jsou používány v plošném očkování v protokolu se dvěmi nebo třemi dávkami.
Nejnovější nonavalentní vakcína proti HPV 6, 11, 16, 18, 31,33, 45, 52, 58 zvyšuje účinnost kvadrivalentní vakcíny na karcinom hrdla děložního ze 70 na 90 %. Navíc pokrývá kolem 85-90 % nádorových lézí vulvy, vaginy a anu spojených s HPV infekcí. Účinnost a imunogenicita proti HPV 6, 11, 16, 18 je stejná jako u kvadrivalentní vakcíny.

06/2016 Vít Weinberger
V současné době existuje na trhu nepřeberné množství preparátů hormonální antikoncepce a hormonální substituční terapie. Článek shrnuje současné názory na vztah mezi užíváním hormonální léčby a rizikem vzniku nádorového onemocnění. Vzhledem ke značné variabilitě preparátů a někdy protichůdným závěrům publikovaných studií je stanovení konkrétních závěrů obtížné. Literární průzkum byl proveden v databázi PubMed s použitím vybraných hesel.

06/2016 Michal Zikán
Cílená léčba v onkogynekologii prodělala v posledních dvou letech významný rozvoj. Z mnoha molekul, které jsou zkoušeny v rámci klinických studií, pronikly do klinického použití dvě: bevacizumab (antiangiogenní léčba - monoklonální protilátka proti VEGF) a olaparib (inhibice PARP).
Bevacizumab je nyní schválen k léčbě nově diagnostikovaného i recidivujícího karcinomu vaječníků (tuby/peritonea) a k léčbě primárně metastatického, perzistujícího či recidivujícího karcinomu děložního hrdla. Úhradu má tato léčba zatím však pouze v primární léčbě ovariálního karcinomu.
Olaparib představuje první klinicky využitelný inhibitor PARP [poly (ADP-ribóza) polymeráza]. Tento léčebný přístup využívá zcela nový princip protinádorového účinku - zasahuje do mechanizmu oprav DNA, a to především u pacientek, které (v důsledku hereditárního nebo somatického defektu genů BRCA1/2) již mají poruchu reparace DNA. Je také prvním lékem, který může být indikován na základě pacientova genotypu. Dosud nemá v České republice úhradu, jeho schválení lze však očekávat v průběhu letošního roku.

06/2016 Jaroslav Klát
Primární chirurgická léčba u časných stadií gynekologických malignit má zásadní význam jak stagingový, tak léčebný, umožňující rozlišit pacientky s velmi nízkým rizikem recidivy onemocnění, u kterých může být upuštěno od adjuvantní léčby. V případě vyšších stadií má primární chirurgická léčba význam především u zhoubných nádorů ovaria, kdy velikost ponechaného nádorového rezidua má zásadní vliv na celkové přežití. Cílem operační léčby by tak mělo být nulové (mikroskopické) reziduum. To platí i pro chirurgickou léčbu recidiv gynekologických malignit. Extendované chirurgické výkony (resekční operace na kličkách střevních, splenektomie, resekce jater, odstranění peritonea bránice atd.) u pokročilých stadií/rekurence onemocnění vyžadují multioborovou spolupráci. Z dostupných dat jasně vyplývá, že nejlepší výsledky jsou u pacientek operovaných v onkogynekologických centrech.

06/2016 Jiri Bouda, Jiří Presli, Robert Slunéčko
Dle nejnovějších poznatků dělíme nádory ovaria, tuby a peritonea do dvou skupin, které se liší jak původem, tak biologickým chováním. Za prekurzor druhé skupiny, extrauterinních pánevních serózních karcinomů, je považován STIC - serous tubal intraepithelial carcinoma. Poznatky o etiopatogenezi těchto nádorů kladou nejen nové požadavky na diagnostiku, ale otevírají rovněž nové možnosti pro selektivní screening rizikových pacientek a také pro cílenou chirurgickou i onkologickou léčbu.